povídání

 ...aneb jak to vlastně všechno bylo

Když jsem Alánka viděla poprvé jako malou chlupatou kuličku, který ještě ležel u psí maminky, myslela jsem si, že budeme kamarádi. Ale vše bylo naopak. Přeci jenom už je to pár let, co byl štěňátko a já nevěděla, co s ním mám dělat. V tu dobu mi bylo 7 let. Byla jsem ráda, že nebyl Alan u nás doma, ale u babičky. Já jsem psa hrozně chtěla, ale rodiče mi ho nechtěli dovolit (a teď je i chápu, žádnou zahradu jsme neměli a přeci jen mě bylo dost málo), takže byl u babičky.

Když přišel už Alánek do nového domova, byla jsem nadšená. Ale nějak jsme si spolu nepadli do oka. Naše začátky byli docela těžké. Bála jsem se ho, trhal vše na co přišel, i mě trhal věci a mě jako malé holce to nebylo příjemné. Jelikož jsem neměla nikdy předtím psa a nevěděla co s tím dělat, prostě jsem zbaběle zdrhla. Asi měsíc jsem se u babičky neukázala (teď bych to samozřejmě neudělala). Ale nakonec mi to nedalo a já zase začala chodit k babičce za Alanem. Chtěla jsem překonat svůj strach a aspoň se s ním skamarádit. Po nějaké době jsme si začínali přicházet na "kloub" a začínalo to mezi námi fungovat.

Začali jsme spolu pomalu blbnout a hrát si na zahradě. Bylo to skvělé mít pocit malé "výhry" nad svým svědomím. A po nějaké době se ze strachu stalo mezi námi velké přátelství. A začala jsem s ním cvičit. Cvičila jsem na zahradě, kterou má babička dost velkou. Sedni, lehni, zůstaň a také nějaké blbinky jako podávat packy, vyskakovat do vzduchu na povel, panáčkovat atd. Brzy, když jsem v něm a hlavně v sobě měla jistotu, že ho zvládnu, jsem vyrazila na procházku, kolem bloku. Alan mě až moc mile překvapil, že šel krásně a nedělal problémy. Po čase jsem s ním vyrazila na cvičák (i s dědou) a snažila jsem se s ním zdokonalit své i jeho schopnosti. Dělali jsme poslušnost, obrany (ty teda dělal s Alanem děda, já bych ho neudržela :D) i stopy. Ale potom jsem na cvičák přestala chodit, nelíbil se mi způsob, kterým se psi na tomto nejmenovaném cvičáku cvičí. Začala jsem si ho cvičit sama. Dnes bych toho tolik změnila, ale co, byl to můj první pes, nějak se začít musí.

Mezi námi vzniklo takové pouto, že po čase mě Alan začínal poslouchat proto, že chce a ne, že musí. A to byl pro mě obrovský úspěch. Mohla jsem ho mít puštěného a bylo vše v pohodě.

Jednou však Alan utekl (podlezl bránu a běžel za fenou, která hárala) a srazilo ho auto :( Měl rozdrcený ramenní kloub a několikrát zlámané kosti na přední levé noze. Druhý den se jelo k veterináři na operaci. Celá operace byla dost dlouhá a také drahá. Alan dostal nový umělý kloub a obě kosti. Celé to dopadlo dobře a už jsme si pro něj měli jet, ale když jsme přijeli, pan veterinář nám řekl, že Alan si to "rozbil" a musí na operaci znovu. Asi o týden poté jsme si pro něj znova jeli a naštěstí už jsme si ho odvezli domů. Ale to by ještě nebylo vše :( Alan začal pomalu chodit, skákat, ale jeho přední levá packa se pořád nechtěla hýbat. Plandala mu u boku a ani se nehla. Ať jsem se snažila mu pomáhat packu rozhýbat, nešlo to. Proto jsme odjeli k veterináři znova a dozvěděli jsme se, že mu nepracuje nerv. A tak mu museli nohu vzít.

Hodně lidí by nechtělo psa se třema nohama, a můžu říct, že děda ho taky nechtěl. Ale nakonec to vše dobře dopadlo. Odvezli jsme si Alánka domů a můžu potvrdit, že ten pes žil úplně normální život, mohl skákat, běhat, chodit na procházky (ale ne na moc dlouhý) a blbnout s ostatníma psiskama :)

Alánek nám 26.11.2010 umřel v krásných 10 letech :-*